KESTREL A SLUŽEBNÍK TEMNOTY - KAPITOLA III. - ZMIZENÍ CIZINKY

KAPITOLA III. - ZMIZENÍ CIZINKY

Glorfindel splnil svůj slib a jeho tvář byla tedy tím prvním, co May spatřila, když se probudila z posilujícího spánku. Bylo vidět, že se jí hlavou honilo ledacos, než otevřela oči dokořán; když ho ale uviděla u svého lůžka, zase se uklidnila.
„Takže…“
„…jsem nelhal?“ usmál se na ni.
Uhnula očima. Připadala si hloupě. Celou dobu jí to opakoval, ale ona mlela pořád svou…
„Nebudeš litovat, že jsi se zmýlila?“ zeptal se.
„Proč mi to říkáš?“ podívala se na něj nešťastně.
„Odpust, už tě nebudu trápit,“ omluvil se. „…Mám taky své povinnosti,“ dodal, když viděl úlek v jejích očích. „Pokud mne tedy propustíš…“ zvedl se.
Otočila hlavu k oknu.
„Bylo příjemné vědět, že o mne má někdo starost – byť bezdůvodně,“ snažil se ji před odchodem potěšit. Smutně se na něj usmála. Stále si připadala jako pitomec.

* * * * *

Už ji nebavilo jen tak ležet. Pomalu vstala a došourala se k oknu. Měla nádherný výhled na celé údolí. Elfské stavby se umně prolínaly s okolní přírodou, jako by tu spolu byly odjakživa. Všude vládl klid a mír. May však věděla, že je to jen iluze. Zanedlouho bude všemu jinak.
„Ještě bys měla nabírat síly,“ zaslechla za sebou Aragornův hlas.
„Přišel jsi mne zkontrolovat?“ zeptala se nepřátelsky.
„Ne, jen jsem myslel, že by ti samota mohla být nepříjemná,“ odpověděl.
Sklonila hlavu. „Odpust, jsem – nějaká podrážděná, nevím, co se se mnou děje,“ omlouvala se. „Jsem tak unavená…“ špitla. Vtom hrozně zbledla. Před jejíma očima se objevila bažina s mrtvými těly - lidí, skřetů a elfů. Odporný zápach jí bránil se nadechnout. Naslepo zatápala a zachytila se okenního parapetu.
„Stalo se něco?“ přiskočil k ní Aragorn. Obraz rázem zmizel.
„Ne, to nic, jen mě hrozně bolí hlava,“ nebyla tak docela upřímná.
„Měla by sis ještě jít lehnout,“ poradil jí.
„Ano, to bude nejlepší,“ nechala se odvést k lůžku.
Opatrně ji uložil a chystal se k odchodu.
„Frodo – je v pořádku?“ zastavila ho.
„Kdo?“ nechápal.
„Frodo Pytlík – půlčík,“ propalovala ho horečnatýma očima.
„Je mi líto, neznám nikoho toho jména,“ pokrčil rameny.
„Ne? To je moc dobře, znamená to, že…“ mluvila sama k sobě.
„Co to znamená?“ skoro se bál zeptat.
„Znamená to, že ještě není všechno ztraceno,“ odpověděla. „Ještě mám trochu času... my všichni máme trochu času,“ opravila se.


* * * * *

Zotavovala se jen velice pomalu, snad i proto, že vize, které přijímala, jí v tomto ohledu příliš nepomáhaly. Snažila se je před ostatními utajit, avšak ne vždy se jí to povedlo. Budiž elfům ke cti, že se na nic neptali. S laskavým svolením Mistra Elronda směla i nadála přebývat v jeho domě, dokud si bude sama přát. Chovali se k ní mile a pozorně, ale přece cítila, že mnohé zůstalo nevyřčeno. Nehodlala s tím však začít jako prvá. Byla stejně zmatená a nerozhodná, jako tomu bylo po jejím návratu do Bradavic. Doufala, že vše zvládne, že tento svět a svou úlohu v něm pochopí, ale nebylo to vůbec snadné. Zhola nic o tomto světě nevěděla a bylo jasné, že od elfů se mnoho nedoví. Ti odjakživa přísně střežili svá tajemství a – jak musela uznat - bylo tomu tak jen dobře.
Zařekla se, že ani ona o svém dobrodružství s Neznámým nikomu nepoví. Dost na tom, co již stačila vyzvonit Glorfindelovi. Jednu věc ale vyřídit musela – omluvit se Gandalfovi.
Vyhledala jej právě včas – právě se chystal na další ze svých cest. Vypadal, jako by se nic nestalo, a právě tak se tvářil.
„Neruším?“ nakoukla nesměle pootevřenými dveřmi.
„Ale vůbec ne, pojďte a posaďte se,“ nabídl jí místo dvorně. „Kdybyste byla mužem, pozval bych vás na dýmku, ale…“ zamrkal na ni.
Svým způsobem jí připomínal Brumbála, ale byl to přece jenom někdo úplně jiný. „Nemusíme si vykat, k našemu stavu se to nehodí,“ nabídla mu na oplátku. „Přišla jsem tě odprosit,“ zvážněla pak. „…Odpust, můžeš-li, bylo to…“
„Já vím, pouhé nedorozumění,“ kývl na ni.
„Ano, jenže tě mohlo stát život,“ řekla nešťastně.
„Hm, zdá se, že můj příběh ještě neskončil,“ usmál se na ni. „…Krom toho – pár dní v posteli mým starým kostem jenom prospělo, zato ty vypadáš jako starý Hrdomír Bral, když mu Brandyvína vzala veškerou úrodu okurek,“ prohlížel si ji.
„Něco mne trápí,“ povzdychla si. „Mé oči viděly věci, jež ve mně budí hrůzu,“ zadívala se do neurčita.
„…A nějak se to týká Roklinky?“ pomáhal jí při zpovědi.
„Týká se to celého zdejšího světa,“ zachmuřila se ještě víc, „…jen ještě nevím, kdy se tak stane.“
„Možná se tomu vůbec nemusí stát,“ povzbuzoval ji.
„Možná,“ odtušila. „Pokud… se stane něco, co tomu zabrání. Bohužel netuším, co by to mělo být,“ vzdychla.
„Už jsi o tom s někým mluvila?“ zeptal se.
„Ne-e,“ vzhlédla polekaně.
„Inu, možná přišel čas – elfové vidí dál, než my lidé,“ zabafal ze své dýmky.
„Nejsem si jistá, zda jsou připraveni na zvěst, kterou přináším,“ sklouzla pohledem k podlaze.
„Máš strach, že se tě začnou bát?“ položil řečnickou otázku. „Nemusíš mít žádné obavy, posly špatných zpráv tu nevraždí,“ mrknul na ni spiklenecky.
Velice pomalu k němu zvedla oči: „Promyslím si to, děkuji za radu.“ Její pohled byl na dívku překvapivě pevný.
„Rádo se stalo,“ uklonil se a usmál se pod vousy.

* * * * *

Procházela jemně zdobenou chodbou. Samé lístečky a plátky květů, pocta vzdaná Ilúvatarovi, Pánu Světů. Těšila se mozaikou z různobarevných kamínků, líbilo se jí dotýkat se stěn a sloupoví a číst v něm jako v Braillově písmu. Bylo zde krásně – a přece jí bylo tak teskno; chyběli jí lidé, dětský výskot a neustálé pošťuchování, studentské vtípky a hudrování bradavických učitelů – zdejší poklidná a důstojná atmosféra nebyla tím pravým pro divokou zaklínačku. Nejvíce ji ale trápila samota, vědomí, že již nikdy nezaslechne Siriův smích a že již nikdy nebude od Severa peskována za nesprávně připravený lektvar. Byli pryč, oba, a spolu s nimi i jejich věčná rivalita. Jak ráda by je měla při sobě, jak ráda by rovnala jejich spory… jenže to už nebylo možné. Siriův duch bloudil kdesi po Věčnosti a Severus došel klidu v Krajině Stínů. Nesměla ani za jedním z nich. Ještě ne.
Cítila se velice osamělá – právě teď by je nejvíce potřebovala. Právě teď potřebovala radu, oporu, přítomnost milované osoby… zůstala však sama, se svými děsivými vizemi, jimž nerozuměla a nevěděla, co si počít. Navíc její zdravotní stav stále nebyl dobrý a každou novou vizí se jen oslabovala.
Jen elfí zpěv jí přinášel úlevu, poněvadž v něm ožívaly dávno zapomenuté příběhy a otvíral se svět druhé části jejího já, elfí svět. Bylo pro ni velkým překvapením, že většinu z krásných písní, jež zaslechla, dávno zná, jen na to už nějak zapomněla. Podivné bylo zvláště to, že si pamatovala ponejvíce děj nejstarších příběhů, dokonce se jí některé texty zdály oproti skutečnosti dosti nepřesné; byla však natolik zdvořilou, aby něco takového nepřipomínala a nevyvolávala s elfy zbytečné spory. Při poslechu dávných písní, předávaných po věky z otců na syny, z ní spadaly mnohé chmury; mrzelo ji proto, že s Gandalfovým odchodem se písně v Síni Ohně ozývaly už jen zřídka, jako by již nebyl důvod k oslavám.
Věděla ovšem, že Síň Ohně je určena především k meditacím, ovšem ona sama dávala přednost veselým tónům a jasným elfím hlasům. Tušila totiž, že pátrání ve vlastním nitru by mohlo přinést mnoho nečekaného a přitížit tak jejím trápením. Nestála už o další vidění a byla by se cítila mnohem bezpečněji, kdyby ji elfi něčím zaměstnali; ti však – snad z ostychu, snad z vrozené pohostinnosti – jí nedávali ničehož na práci.
Přesto, že domem ještě v tuto dobu vládlo mlčení, zamířila do Síně, aby alespoň protříbila své myšlenky před očistným ohněm. Všeobecný spánek byl však jen jevem zdánlivým.
„Vstáváš časně, paní,“ zastihl ji přede dveřmi Aragornův hlas.
Hbitě se otočila – polekala se, když se tu s ním střetla. Sama nevěděla, proč. Jistě to nebylo jen tím, že Aragorn byl mužem bezesporu pohledným. Cítila před ním jakýsi ostych, snad právě proto, že jako jediný člověk v domě jí byl nejbližší. Zřejmě čerpala ze svých předchozích zkušeností, bála se k někomu přilnout, jelikož jí to přineslo pokaždé mnoho bolesti.
„Učili mne tomu od mládí, pane Aragorne,“ opětovala jeho pozdrav. Po peripetiích prvního setkání se k místním chovala přísně obřadně. Dalo by se říci, že kolem sebe chodili po špičkách, vyjma Glorfindela, u něhož nic takového nebylo zapotřebí – jeden druhému pohlédli do duše.
„Odpust, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků, paní,“ řekl, když tu si povšiml, jak najednou prudce zbledla. „Necítíš se snad dobře?“ ptal se starostlivě.
„Ne, to nic není, hned to přejde, jen co…“ chytila se za hlavu. Zavrávorala. Aragornova postava se jí rozplývala před očima. Místo něj spatřila něco zcela jiného – obrazy, které by bývala raději nikdy nespatřila.
Aragornovi bylo zřejmé, že toto není obyčejné bolení hlavy. Celá se změnila, dokonce i hlas měla jiný, takový dutý a jako by znějící z dálky:
„Služebník Temnoty usedá na svůj trůn,“ řekla. „Třeste se, lidé, vizte, První rodem, čas zkázy nadešel… Budete sklízet plody své pýchy, topit se v krvi svých blízkých… Zhynete, nepřijde-li Jediný, neskropí-li Zemi svými slzami…“ začala se hroutit.
Spálená země. Lidé měnící se ve zvířata a zvěř ve tvory tak hrůzné, že je není možno popsat. Stín a plamen. Temnota. Nekončící řev Černé díry. Středozem se stává hrobem, hrobem bez náhrobku, bez péče… je rozvráceno vše, čemu vdechla život píle Ainur, vniveč přišla práce Bratří, není tu síla, není tu moc, jež by byla s to rozklad zastavit, není tu chuť, není důvod postavit se na odpor…
„Hniloba, všude jen tlení. Zápach zkaženosti, vítězný pokřik proradnosti… Běda ti, Středozemi, běda, můj domove…“ sotva šeptala, ale Aragorn přece slyšel její hlas, přímo ve své hlavě… Viděl, že May se už sotva drží na nohou, v příští sekundě se jistě skácí k zemi… Přiskočil k ní, aby jí pomohl, ale se zlou se potázal – ve chvíli, kdy se jí dotknul, pochopil, co je příčinou její bolesti. Přes planinu se přehnali černí jezdci. Za nimi zůstala jen zkáza. Pod cizokrajnými vlajkami pochodovala vojska Východňanů. Jejich srdce neznala cit a meč slitování. Spatřil poslední chvíle Rohanu, pád Gondoru. Roklinku pohltily hlubiny země, Lórienské lesy byly vykáceny. Marnost, nic než marnost. Beznaděj se vkradla do jeho mysli; i zdálo se mu, že jeho údy jsou z olova. Pouze zdržel její pád. I jej tlačila obrovská tíha k zemi.
Snažila se přenosu zabránit, ale nemohla proti tomu udělat vůbec nic. Byla příliš slabá, dokonce i na to, aby ji to, co spatřila, neskolilo. Vztáhla k Aragornovi ruku – chtěla se ho dotknout, alespoň němým pohybem mu toužila dát najevo, jak je jí líto, co se stalo, co díky ní vytrpěl. Ruka, kterou k němu vystřela, však vprostřed pohybu zvadla jako utržený květ a klesla zpět; měla strach, že by vidění dále pokračovalo.
Aragorn však nebyl slaboch, ani zbabělec. Nebyl připraven na to, co se stalo; měl však dost mravních sil to všechno přestát. Neanalyzoval děj – na to bude času dost. Ta cizí dívka tu ležela před ním, slabá a křehká, celá se chvějící, zbrocená potem, vyděšená, tak moc vyděšená… Shodil ze sebe svůj plášť a zavinul ji do něj, jako by ji snad zbytky lidského tepla mohly od jejích můr zachránit. Věděl, že jej vnímá, leč není schopna svému tělu i v nejmenším poručit. Byla v křeči – a potřebovala pomoc.
Jen na to pomyslil, něčí přítomnost jej donutila se ohlédnout. Byl to Glorfindel, vážnější a ustaranější, než kdykoli předtím. Nevěděl proč, ale najednou se před svým přítelem cítil provinile, jako by to byl hřích, držet ji v náručí. Jako by provedl něco, co neměl, i když nechápal, co… Měl potřebu vysvětlit, co se stalo, ale Glorfindel stejně neposlouchal. Bez jediného slova May uchopil do náruče a odnesl ji do jejího pokoje. Aragorn si všiml, jak v jejích očích svitla úleva, když Glorfindela spatřila, jak se jej zachytila, zesláblýma rukama, s důvěrou, s nadějí, jako by bylo zcela přirozené, že ji muži stále a znovu zachraňují, že pro ni udělají cokoli…

* * * * *

Opatrně ji položil na lůžko, jako by se ani nejednalo o dívku, ale o křehkou květinu. Nebránila se. V té chvíli by se nebránila vůbec ničemu; přesto si všiml obrovského rozdílu v jejím vnímání, když ji držel v náručí a když jí tuto oporu odňal. Byla vyděšená tak, že ztrácela vědomí sebe samé. Propadala se do stínu. Dlaněmi objal její tvář. Pevně ji držel, aby nemohla uniknout. Srdcem volal její jméno.
Zanedlouho poslechla jeho volání. Vracela se zpět. Dlouze, chrčivě se nadechla a pak se rozkašlala, jako by se prve topila a Glorfindel ji právě vytáhl z temných vod. Vlastně to tak i vypadalo, protože prožitá hrůza ji celou smočila potem. Začala si uvědomovat, kde je a v čí společnosti. Roztřásla se.
„Pššt,“ tišil ji Glorfindel. Musel vynaložit velké úsilí, aby ji udržel tam, kde bylo třeba – v bezpečí. V měkkém, zahřátém lůžku, v pokoji provoněném bylinkami a prosluněném slunečními paprsky.
Chtěla mu cosi říct, ale nedovolil jí to. Musela se nejprve uklidnit.
„Pššt,“ hladil ji po tváři, zatímco z ní nespustil své mírné, jasně modré oči. Byly naplněny soucitem. Vzlykla a rozplakala se. Přitáhl si ji a něžně ji objal. Tiše jí cosi vyprávěl. Bylo zapotřebí mnoha slov v elfí řeči, než-li záchvat pominul. Co jí ale pomohlo nejvíce, byl jeho vlastní klid, stálost, vlídnost a laskavost, kterou z něho cítila. Jeho duše byla jako čistý pramen, ze kterého směla svobodně pít. Vzniklo mezi nimi zvláštní souznění, již od chvíle, kdy ji v náručí choval poprvé. Nepřemýšlela o tom, ale právě to byl onen okamžik, kdy mu otevřela svoje srdce. Jen se Siriem cítila totéž – jako by mezi nimi nebylo hradeb, žádného rozdílu. Mluvila-li o něm, mohla směle říci „já.“
Když bylo po všem, položil ji zpátky na lůžko. Teď byl ten pravý čas na rozhovor. Očima se na ni usmíval – snad aby jí dodal odvahy. Odvrátila zrak - cítila se před ním trapně; měla to zvládnout, ať viděla, co viděla. A zatím – stále jako kdyby byla ještě malá holka. Škvrně. Pískle, jež se neobejde bez rodičovské lásky. A dohledu. Jak směšné – nebyla to právě ona, kdo měl pomoci tomuto světu?
Sledoval tok jejích myšlenek. Zlobila se na sebe. A zbytečně trápila.
Vzhlédla, když si uvědomila, že v ní čte jak v otevřené knize. Nepokrytě se usmíval. Všechno se v ní bouřilo při pomyšlení, že je mu snad k smíchu, i když věděla, že tomu tak není. A kdopak ví? Možná, že jí to tolik vadilo právě proto. Potom si ale vzpomněla, jak ke všemu došlo. Vztek se rázem vytratil. Zbledla a zadívala se kamsi do prázdna. Glorfindel zvážněl. Otočil její hlavu k sobě. Byl pozorný, tichý, soustředěný. Znovu se roztřásla.
„Co se stalo?“ zeptal se.
Pomalu, skoro bázlivě k němu zvedla oči: „Viděla jsem – svou smrt,“ špitla a hned svůj zrak zase sklopila.
„Nepatříš mezi ty, jež se bojí smrti,“ řekl klidným, vyrovnaným tónem. „Čeho jsi se tedy tolik polekala?“
„Toho, co má smrt znamená,“ zadívala se jaksi slepě do prostoru.
„Tedy?“ vybídl ji.
„Nejde jen o mé tělo, byť i následky mé tělesné smrti by mohly být za jistých okolností hrozné,“ šeptala, „ještě mnohem hůře by ale bylo, kdyby Nepřítel současně ovládl moji duši.“
„Nepřítel?“ zatvářil se nechápavě.
Blýskla po něm očima. „Proč se ptáš na to, co víš už sám?“ vyčetla mu.
„Zatím si ještě nejsme ničím jisti,“ odpověděl nadále klidně. „Dalo by se říci, že krom osamocených útoků skřetích tlup nic nenasvědčuje tomu, že by…“
„Nejste přece slepí. Lidi lze zmást; vás ale ne,“ nenechala jej domluvit. „Proč tak se mnou mluvíš – nevěříš mi snad?“ zeptala se. „Přeješ si, abych byla upřímná; sám ale upřímný nejsi,“ obvinila ho. „Možná – není důvodu v našem rozhovoru pokračovat,“ zvedla se prudce z postele. Bylo jí smutno na duši – neměl právo takto ji zraňovat.
„Počkej,“ zadržel ji. „Nebylo mým záměrem ti ublížit. Byl bych ti odpověděl, poté, až bys řekla, co víš ty.“
Pocítila náhlou slabost; jako hadrová panenka se nechala uložit zpátky do lůžka.
„Pššt,“ zaslechla jeho zpěvavý hlas. Byl blízko… a přece zbývalo ještě mnoho, co museli překonat.
Pomalu klouzala pohledem z jeho sličné tváře na stěnu napravo. Jako na plátně viděla znovu to, co ji tak děsilo. Při pomyšlení, že toto snad má být budoucnost zdejšího světa, se třásla jako osika. Na tváři ucítila dotek jeho dlaně. S úzkostí vzhlédla. V jeho mírných očích byla otázka.
„Vzpomínáš na můj první den v Roklince?“ zeptala se.
„Máš na mysli třesení země, pukající stěny?“ pousmál se.
Povzdychla si. „To je jen zlomek Moci. Moci, které vládnu a která je mým prokletím. Běžně ji mám pod kontrolou, neužívám ji, není-li to nezbytně potřeba; jen ve chvílích velkého strachu a nebezpečenství…“ odmlčela se.
„…se projeví – někdy víc, než je ti milé, rozumím,“ dopověděl za ni.
Vděčně se usmála – mluvit s ním bylo tak prosté; a přece se mu z jakéhosi důvodu bála svěřit. „Děsím se jen pomyšlení,“ pokračovala, „co se stane, padne-li tato moc do rukou Služebníka…“ otřásla se.
„Služebníka?“
„Služebníka, Oka, které nespí… přichází… jeho čas, dosedá na prázdný trůn – po boku oheň, za zády Temnota…“ zavřela oči, jako by tomu chtěla uniknout. „Viděla jsem přízraky na velkých, černých ptácích; pod jejich křikem se chvěla země, svými těly zastínili slunce a temnými perutěmi srazili zář hvězd… spatřila jsem den, v němž padl poslední z elfských králů; záhubu štíhlých, bílých věží; pod nohama plavých koní plane zem, plameny šlehají po úbočích hor – tak, jak tomu bylo v časech nejhlubšího Temna; hustý dým stoupá do síní Valinoru a srdce Země puká žalem… kde jsi, Nejmenší z Dávných, kudy spějí tvoje kroky? Vrať se zpět, záštito bezbranných, vrať se domů!“ vykřikla v transu.
Glorfindel přejel dlaní její čelo. „Probuď se, je nejvyšší čas,“ zašeptal.
S námahou otevřela oči.
Díval se na ni hlubokýma očima, přetékajícími soucitem. „To je jen jedna z cest,“ usmál se na ni povzbudivě.
Zavrtěla hlavou. „To nevím,“ odtušila. „Viděla jsem zánik velkých říší, zkázu Synů Světla… již kráčí do stínu… najde se ten, jenž je s to zachránit elfí lid?“ ptala se. „Tolik jsem si přála pomoci… spěchala jsem, aniž bych tušila… jsem tu a najednou nevím, jak dál. Nevidím způsob, jak zastavit roztočená kola Osudu… Bojím se. Tolik se bojím, že snad – to nakonec budu já, kdo zasadí zdrcující ránu této zemi, že…“
„Může se to stát?“ zeptal se jí. „Můžeš ztratit svoji duši?... A dopustíš to?“ ptal se naléhavě.
Zmučeně se na něj zadívala: „Kdo jsem já, abych směla změnit to, co je od věků zapsáno v Knize života? Neznám ani tuto zemi, nic o ní nevím; jak ji mohu zachránit?!“
„Trápí tě, že nevíš nic o Středozemi?“
„Už jsem to řekla,“ pozorovala jej zamračeně.
„Existují přece způsoby, jak se potřebné informace dovědět,“ lišácky se na ni usmál, lze-li o elfech vůbec říci, že se tváří lišácky.
„Skutečně? Budeš mě snad vyučovat…anebo… rovnou sepíšeš své paměti?“ zasmála se podrážděně. Tušila nějakou čertovinu. „Elfi přece běžně neužívají písemné záznamy…“
„Ne, obávám se, že na důkladnou výuku nebudeme mít dost času… a máš pravdu, v Roklince bys těžko hledala svitky s tajnými informacemi…“
Zatvářila se zklamaně, ale v Glorfindelových očích se objevily veselé ohníčky. „…Ale říká se, že v Gondoru je veliká knihovna, ve které…“
„Cože? Kterým směrem leží Gondor?“ přerušila jej nedočkavě.
„Nemáš zač,“ laškoval s ní dál, zatímco jí ukázal, po čem toužila.
Překvapeně se na něj podívala. „Díky. Ale proč jsi mi to neřekl hned?“ zlobila se.
„Neptala ses,“ pousmál se znovu.
Konečně jí to došlo. Sám ji donutil k jejím drzým otázkám. A to jen proto, aby ji odvedl od myšlenek na smrt. Aby jí dal naději. „Děkuji ti,“ řekla pokorně.
Otcovsky ji pohladil. „Víc nám důvěřuj,“ zašeptal a nechal ji jejím myšlenkám.
Nějakou dobu seděla zaraženě na posteli – styděla se za své chování. Nechápala, proč jí Glorfindel ještě pomáhá, když se mu odvděčuje podezřívavostí. Řekl: „Měla bys nám víc důvěřovat“ a myslil nejen sebe, ale celý elfí lid. Chtěl, aby pochopila, že elfi nejsou jejími nepřáteli; a aby to vyznala nejen slovy, nýbrž hlavně ve svém srdci. May se však stále nedokázala zbavit svého strachu – byl tak nějak její součástí. Přála si, aby tomu bylo jinak a trápila se proto; jenže pokaždé, když potkala některého z elfů, jako by hluboko do ní zabodli jehličku. Kdyby pobývala mezi lidmi, dokázala by alespoň své emoce skrýt; elfí oči však hledí mnohem pronikavěji, než lidské; věděla tedy, že „oni ví.“
Nakonec ale zvítězila její zvídavost. Setřásla všechny chmury, zavřela oči a svým duchem se soustředila ve směru, který jí Glorfindel ukázal. Jako pták přelétla údolím, vystoupala vysoko nad štíty hor a rychlostí myšlenky zamířila ke Gondoru. Nebylo těžké najít knihovnu, když věděla, co hledá. Svou nedočkavostí až zvířila prach v policích. Vrhla se do čtení. Jazyk jí nedělal žádný problém – věděla přece, že písmo umí číst. Ráno pak vyprávěl starý knihovník o přízraku bledé dívky s tyrkysově modrýma očima a zlatými vlasy, který tajně studoval staré, zapomenuté zápisy gondorských králů, kněží a historiků. Zapřísahal se na život své matky, že mluví pravdu; nikdo mu ale nevěřil.

* * * * *

Aragorn již čekal v Síni Ohně. Jako by jej cosi tížilo. Zapřel se však a chvíli zachoval zdvořilé mlčení. „Měla ošklivé vize,“ spustil pak. „Upadla na zem a …“
„Vím,“ přerušil jej jeho společník a na okamžik zavládlo rozpačité ticho.
Aragorn nevěděl, jak začít. Nezatížil nijak své svědomí; přesto se však před přítelem cítil podivně nejistý. „Všiml jsem si, jak pohled na tu cizí dívku těší tvoje srdce,“ začal znovu.
„Také pohled na východ slunce každé ráno potěší mé srdce,“ odpověděl jeho druh moudře, „a přesto slunce nestoupá na oblohu jenom kvůli mně…“
Aragorn se neklidně zavrtěl. Rozhodně chtěl předejít jakýmkoliv nedorozuměním. „Mé srdce však bude navždy patřit pouze Arwen Undómiel, to přece víš,“ ujišťoval jej.
Bystře se na něho zadíval: „Své srdce nech dlít u Arwen; tvé paže však nechť jsou připraveny podepřít dceru Jitřní hvězdy, až toho bude zapotřebí.“
Aragorn překvapeně zvedl oči, jako by nerozuměl, co od něj vlastně očekává.
„Říkám ti – dříve nebo později bude potřebovat naši podporu; jsem si jist, že od toho, zda se nám podaří jí pomoci, bude záviset mnohé,“ řekl pevně.
Aragorn váhavě přikývl. Stále si ale nebyl jist tím, co přesně měl Glorfindel na mysli.
„Žádné obavy, Aragorne, o víc tě nepožádá,“ zasvitly v jeho očích ohníčky smíchu.

* * * * *

Netrvalo dlouho a gondorskou knihovnu měla přečtenou. Pomohlo jí to v tom, aby uhodla, proti komu vlastně stojí. Nikoli však v tom, jaké má hádanka řešení. Vize stále přicházely – pokaždé jiné, pokaždé stejně hrozivé. Jen tři z nich se pravidelně opakovaly – vidina Plamenného oka, slídícího z Věže, a dále kruh podivuhodných bytostí nepopsatelného tvaru, vládnoucích Mocí, který se prolínal s jiným kruhem, menším, chladnějším, leč stejně živým, několikanásobným kruhem tvořeným z kovu a kamenů, přesně uspořádaných na tajném místě Věže; uprostřed kruhu trůnil malý zlatý prsten bez ozdob, jež byl srdcem všech ostatních. Ty dva kruhy spolu nějak souvisely; nevěděla ještě však, jakým způsobem; vidění pak vždy končilo pokaždé stejně – prsten uprostřed ji přitahoval nezdolatelnou mocí; bránila se, leč marně; přes všechnu svou snahu o opak klouzala po podlaze stále blíž a blíž, až Jemu na dosah; pak nastala tma.
Shodla se s Glorfindelem na tom, že ji vize ničí. Musela přijít na způsob, jak své emoce ovládnout. Relativně nejsnazší cestou se jevila meditace. Měla-li však z ní mít nějaký užitek, muselo se tak dít pod širou oblohou. Jen tam mohla volně dýchat a ponořit se nerušeně do svého nitra.
Ještě, než se rozbřesklo, odešla vskrytu na druhý konec údolí. Našla si místo, které ji přímo lákalo svými vibracemi. Byla to posvátná půda. Půda elfů.
Usedla do měkké trávy. Kol ní se rozkládal jasanový háj, protkaný sítí jemně opracovaných valounů. „Mohla by to být taková elfská kronika,“ napadlo ji, když se dotýkala kamene. Měla moc zápisy číst. Proto sem ale nepřišla. Zavřela oči a začala se soustředit.
Trvalo nějaký čas, než-li si – nerozptýlena okolními vjemy - uvědomila samu sebe, jakou je ve skutečnosti; nebylo to jednoduché, protože se v ní pojily tři naprosto rozdílné světy – svět elfů, lidí, a potom ještě podivuhodný svět vesmírných cestovatelů, svět Kimerů. Tuto trojitou šroubovici bylo nutno rozplést, a hned se do toho pustila.
Pomalu oddělovala jednu část svého já od druhé. Slyšela volání, tklivý zpěv v pradávném jazyce. Viděla rej barev a stínů, cítila vůni Všehomíra. Usmála se. Bylo to tak snadné… Byla skoro u cíle, když tu se najednou něco stalo. Pocítila prudké zhoupnutí a hned nato přítomnost někoho cizího; a nejenom to – dotyčný na ni zaútočil.

* * * * *

Slunce se již klonilo k obzoru. Bylo zvláštní, že po celý dnešní den nikdo ani koutkem oka nespatřil Cizinku. Ne, že by ji hlídali, dokonce jim přišla dost zvláštní na to, aby se s ní blíže přátelili, avšak její nepřítomnost přece působila obyvatelům Roklinky starost. Byla jejich hostem; jakápak by to byla vizitka, kdyby se jí pod jejich ochranou něco zlého přihodilo! Vyčkali až do rána; potom ji vyšli hledat. Nalezli ale pouze její stopu – končila v Posvátném háji. Tam nadobro zmizela. Prošli mnoho mil, prohledali kdejaký les, kdekteré křoví, zda ji snad nezahubil nepřátelský šíp či neodvlekla divá zvěř – vše bezúspěšně.
Nerozuměli tomu, co se stalo. Nechápali vůbec, co se mohlo stát. Oproti zvyklostem byl Elrondův dům naplněn množstvím nervózních hlasů; elfi si šuškali a nevěřícně potřásali hlavami. Jediný Glorfindel byl podivuhodně klidný.


* * * * *

2. Kapitola ||

KAPITOLA III. - ZMIZENÍ CIZINKYKAPITOLA II. - NEÚSPĚŠNÁ LÉČBAKAPITOLA I. - ROKLINKA